Hlas Anne se dotýká strastí i radostí třináctileté holčičky, donucené se ukrývat ve skrýši zadního traktu domu. Avšak v hlase deníku nezaznívá pouze Anne, ale veškeré problémy skrývaných - těch kteří přežili i nepřežili. Život Anne nekončí na poslední stránce, ale v koncentračním táboře. Jenomže co víme o odsouzených, kteří byli donuceni žít svůj neživot? A co víme o ne-životě umučených? Navzdory propastné prázdnotě se snažíme porozumět; skrze existenci těla, hledání identity, skrze na první pohled bezvýznamné detaily každodennosti. A právě v tomto "navzdory" je možné zaslechnout hlasy, jež měly přestat existovat.
Poslední zápisek Anne Frankové ze dne 1. srpna 1944 děsí svou neodkladností: "Vytrvale hledám cestu, abych byla taková, jaká bych chtěla být a jaká bych být mohla, kdyby... Ano, kdyby na světě nežili žádní jiní lidé." Po něm zeje prázdno, jemuž nelze porozumět, zabydlet jej nebo na něj jednoduše zapomenout. Anne Franková umírá v koncentračním táboře v Bergen Belsenu – nikoliv jako symbol utrpení vězňů ani ne jako hrdinka nedopsaného deníku, ale jako třináctiletá dívka, jíž byl násilně ukraden život, její sny, její touhy. Z tohoto vědomí se odvíjí náš divadelní příběh o dospívající dívce a jejích zápiscích.
Hrají: Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová, Petr Reif, Radim Vizváry, Václav Jelínek
Scénář: Petr Boháč, Miřenka Čechová a kolektiv
Režie: Petr Boháč, Miřenka Čechová a kolektiv
Dramaturgie: Miřenka Čechová, Petr Boháč a kolektiv
Choreografie: Miřenka Čechová
Hudba: improvizace na violoncello Hanka Suchanová
Autor hudby: Varhan Orchestrovič Bauer
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Ondřej Polák
Scéna a kostýmy: Ivanka Kanhauserová, Petra Vlachynská
Poznámka:
Divadelní realizace:
přivedení divadla do experimentálních prostorů, totální nasazení v samotném představení, požadavek improvizačních technik, vyhrocený nárok na koexistenci slova a pohybu, mimického ztvárnění a jednajícího mlčení, jež jsou základem, z něhož se lze z pozice divadelního představení tázat po našem vztahu k holocaustu, po souvislostech naprostého selhání humanity ve dvacátém století a statutu divadla ve století jednadvacátém, po samotných kořenech scénických prostředků. Vyhrocenost tématu si vynucuje i nesmlouvavé zpracování a experimentální prostředky. Zdi nepředstavují jen skrýš, teplo pokoje či vězení, nýbrž také stránky deníku, klec, o níž si pták láme křídla, ohraničené místo vymazané identity. Zůstávají však pochybnosti, zámlky, zřetelná pochybení. Ale taktéž touha vyprávět a možnost spoluprožívat rozdílnou zkušenost jednotlivých lidí...
Technické požadavky:
Lights: 20x PC 1000W with barndoors, 9x profile 750W (Source Four or equal, 50 degr. optics), 2x gobo holder for profiles, 6x PAR64/CP62, 3x flood 1000W, 2x ground stand, lighting console: min. 24x submasters
Sound: 1x cd player, 1x audio link to stage
Stage:
Rozměry scény: min. 8m šířka a 4m hloubka, ideální: jeviště ohraničené pevnými stěnami s vchodem v zadní části, Baletizol
Černý smích medúzy je surrealistická, temná alegorie o ženské imaginaci, o pocitu bezradnosti, o nesnesitelné erotice, o ženském prorůstání v zahradě muže, s nímž byl život peklo. Je to zrcadlení Shakespearových žen v životě dívky, která neunesla svou beznaděj - Lady Macbeth, Ofélie a nezkrotná Kateřina přicházejí ze snů a vedou nás do krajiny krajností: smích, temné imago, zrcadlový odraz úzkosti, touha po druhém jsou echem neodolatelného smíchu medúzy. Být, nebo nebýt – to není otázka, ale surreálná odpověď přicházející z hlubin tíživé existence... Společenství žen je společenstvím delfínů!
Obraz 1. Krvavé la Rouge Irisé na rtech před zrcadlem
Obraz 2. Lady Macbeth: "Zbavte mě ženství"
Obraz 3. Ofélie se navrací ze zásvětí, sehrát poslední divadlo
Obraz 4. Lživá pravda smutné Kateřiny
Obraz 5. Setkání - černý smích medúz
Hrají: Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková
Režie: Petr Boháč, Miřenka Čechová
Dramaturgie: Adam Renč, Petr Boháč
Choreografie: Miřenka Čechová
Hudba: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Ludmila Karbanová
Scéna a kostýmy: Jitka Nejedlá
Poznámka:
Poděkování: Petra Vlachynská, Monika Roženková, Martin Mařák, Matyáš
Hra vzniká v koprodukci s Art Frame Palác Akropolis, s. r. o.
Aranžované foto Černý smích medúzy Martin Mařák
Fotografie z představení Martin Mařák
Každé představení je jiné, každé představení je takové, jací jsou jeho diváci. Hranice mezi hercem a divákem mizí. Tři odlišné ženské energie, které se nebojí bořit společenské i divadelní konvence. Punkový divadelní seriál. Pokaždé s novým podtitulem, který ne vždy dojde naplnění.
Hrají: Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová, Iris Kristeková
Hudba: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Scéna a kostýmy: Ivanka Kanhauserová a Petra Vlachynská
Poznámka:
Na představení volně navazuje Tančírna s Dj Mashoutem
Hrajeme si, abychom zabili čas, hrajeme si, abychom se zabili. Tanečně výtvarná freska o pocitech marnosti, o nesnášenlivosti a nemožnosti si porozumět. Fyzické divadlo se surrealistickým nádechem zahnívající společnosti, která se rozhodla zničit. Každé představení vznikne jeden originální obraz malíře Jana Mika, jehož malování je vkomponováno do příběhu hlavního hrdiny Jiřího Jarkovského, na jehož konci se objevuje odsouzencův svět.
Hrají: Miřenka Čechová, Iris Kristeková, Jindřiška Křivánková, Jan Miko a Petr Vaněk
Scénář: Petr Boháč
Režie: Petr Boháč a Spitfire Company
Dramaturgie: Petr Boháč a Miřenka Čechová
Choreografie: Spitfire Company
Autor hudby: Jan Kučera
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Ludmila Karbanová
Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská, Barbara Wojtkowiak
Poznámka:
Představení je v roce 2009 součástí projektu Nová síť
Josef K., vláčený Kafkovým Procesem, coby předobraz kohokoliv z nás, jenž může a pravděpodobně také brzy bude pozřen Systémem, je v nové inscenaci Spitfire Company vystřídán jakýmsi Everymanem, v němž ponenáhlu začínáme objevovat Chaplinovy rysy. Člověka řádného nahrazuje anarchista, slepou důvěru v právo – realita. Jednou skeptická, jindy nezřízeně idealistická, kontrastní, v lehké nadsázce střídající valéry obyčejného lidského bytí. Chaplin pochopitelně nebyl náhodnou volbou. Jeho život i tvorba dostatečně opodstatňují jeho úlohu soupeře Systému, zastánce „diskriminované většiny“. A Proces, „metafora boje proti světovému individualismu“, dal inscenaci nadčasový děj, jehož antihrdinou se může stát kdykoliv kdokoliv. Josef K., přesvědčen o své pravdě, setrvává ve své pasivitě tak dlouho, dokud není zavražděn jako toulavý pes. Je snad Chaplinovi předurčen stejný osud?
Hrají: Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková, Radim Vizváry (j.h.), Robert Janč
Scénář: Miřenka Čechová
Režie: Miřenka Čechová
Dramaturgie: Adam Renč, Petr Boháč
Choreografie: intermezzo: Jiří Pokorný (Nederlands Dans Theater)
Hudba: Fiedler (piano), Antonín Šturma (basa), Marek Šaar (kytara), Jaroslav Pachý (bicí)
Autor hudby: Jan Kučera
Light design: Lukáš Brinda
Produkce: Hana Kubáčková
Scéna a kostýmy: Michaela Hořejší
Poznámka:
Hra vznikla v produkci Art Frame Palác Akropolis s. r. o.
Unicorn – existenciální detektivka pro jednoho herce - je v rámci tvorby Spitfire Company první hrou, v níž se hlavní složkou stává dramatický text. Režie na rozdíl od předcházejících projektů (Hlasu Anne Frankové, Světu odsouzencově, Černého smíchu medúzy) nezdůraznila fyzickou, pohybovou akci, jež byla doposud pro tuto divadelní skupinu dominantní a zcela typickou. Tentokrát Petr Boháč pracuje s minimálními vnějšími výrazovými prostředky, které vyzdvihují logiku absurdity textu Jiřího Jarkowského. Ten se nechal inspirovat dílem S. Becketta: Čekáním na Godota, Malone umírá, Nepojmenovatelným. Od prvního okamžiku, co se na jevišti objeví Petr Vaněk, je snadné rozpoznat atributy používané v existencialistických románech. Hlavní hrdina je egoista, člověk odcizený, izolovaný, plný úzkosti, nicoty, strachu a bez společenských vazeb a v divákovi střídavě vyvolává pocity soucitu, lítosti či odporu. Tíživá atmosféra hry je střídavě odlehčována komickými momenty. Na otázku proč si skupina Spitfire Company vybrala hru Unicorn, odpovídá Petr Boháč: "Nejdůležitější pro mě a Petra Vaňka byla exkurze do pocitu osamocení. Snažili jsme se pochopit člověka, který se ocitl zcela sám. To nám připadalo velmi současné, neboť se nám zdá, že lidé jsou často osamělí přímo uprostřed bilboardové společnosti. Text Jiřího Jarkowského je sonda do této existenciální zkušenosti. Jenomže být sám, slovy Jarkowského, neznamená beznaděj, ale možnost porozumět sám sobě. I kdyby to mělo znamenat to, že se člověk zastaví a zeptá se: kdy teď, kdo teď, kde teď."
Hrají: Petr Vaněk
Scénář: Jiří Jarkowský
Režie: Petr Boháč
Dramaturgie: Adam Renč
Hudba: Spitfire Company
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Aneta Kafková
Scéna a kostýmy: Daniela Klimešová
Poznámka:
Zvláštní poděkování Jiřímu Sozanskému a Evě Chudemelové. Projekt Unicorn byl podpořen Hl. městem Praha a Ministerstvem kultury ČR.
Cesta do hlubin podvědomí tří postav, Filipa, Miriam a Josefiny, kteří touží být spolu. A přesto v tom jediném červnovém nedělním odpoledni, v čase záplav se všichni tři ocitají za dveřmi. Metafora mořských vln, moderní tanec, fyzické jednání, proud řeči, animace, tangový rytmus... vrstvy, které tvoří svět tohoto představení.
"Jak zvláštní to je, pocítit tu přímku, jež se z nás pne, natahujíc své jemné vlákno skrz mlžná místa vkládajícího se světa.” Virginia Woolf: Vlny"
“Napadá mě mnoho pojmenování toho, co děláme: fyzické, vizuální, experimentální, vášnivé, taneční divadlo. Ale pouze jediný přívlastek je pro mě určující, a to TOTÁLNÍ DIVADLO. Je to mez, za kterou již není žádná hranice...” Petr Boháč: Fragmenty ne-divadelní
A journey into the depths of three people’s subconscious. Filip, Miriam and Josefina long to be together. In spite of that, all three of them find themselves in the wake of solitude on that single June Sunday afternoon when the flood hits their place. The wave metaphor, dance, action, speech flow, animation, and the tango rhythm of the accompanying music are the layers of this performance’s world.
How strange to feel the line that is spun from us lengthening its fine filament across the misty spaces of the intervening world.” Virginia Woolf: The Waves
Hrají: Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Robert Janč
Scénář: Jiří Jarkowský
Režie: Petr Boháč
Choreografie: Jiří Pokorný (Nederlands Dans Theater)
Autor hudby: Jan Kučera
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Aneta Kafková
Scéna a kostýmy: Michaela Hořejší
Poznámka:
asistent režie: Martin Špetlík
pohybová spolupráce: Cecile Da Costa
animace: Michal Kubíček
Děkujeme Matěji Matějkovi z Institutu Jerzyho Grotowského, Patricii Porákové, Tomsovi Legierskému, Petru Štulířovi, Martinu Mařákovi, Evě Chudemelové
Divadelní projekt je realizován ve spolupráci s Experimentálním prostorem Roxy/NoD
Projekt podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní Město Praha
We would like to acknowledge the help of Matěj Matějka of the Grotowski Institute, Petr Štulíř, Tomáš Legierský, Martin Mařák, and Eva Chudemelová. This theatre project has been realized in collaboration with the Roxy/NoD Experimental Venue.
The project was supported by: Ministry of Culture of the Czech Republic, The City of Prague
Bad Clown jsou nový lidský druh... jsou DADA. Šílená, bláznivá, dadaistická, nikam nesměřující, nic nevypovídající klaunérie. A přesto bez hry jako takové není možné být...
Hrají: Irena Kristeková, Markéta Vacovská, Marina Kantor, Robert Janč, Petr Vaněk, Petr Reif
Scénář: Spitfire Company
Režie: Petr Boháč
Choreografie: Cecile da Costa
Autor hudby: Jan Kučera, Mathieu Gautron
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Aneta Kafková, Ludmila Vacková
Scéna a kostýmy: Paulina Skavova
Poznámka:
Děkujeme Institutu Jerzyho Grotowského ve Wroclawi, klaunu Enanovi, Gerymu Edwards, Jitce Nejedlé, Martinu Mařákovi, Evě Chudomelové
Vznik tohoto představeni podpořilo Ministerstvo kultury ČR, hlavní město Praha a Art Frame Palác Akropolis, s. r. o.
V jediném uměleckém úsilí se prolíná několik současných uměleckých trendů: site-specific (oživování veřejných prostranství, oživování místa a jeho genia loci), divadelní tvar pouličního představeni, taneční a hudební show podobné americkým muzikálovým produkcím, vizuální složka street artu. Dominanta celého projektu je však v samotném pojízdném vehiclu. Jedná se o sen několika lidí, již ze starého hasičského auta patřící již mezi veterány udělali plně funkční, pojízdnou divadelně-hudební scénu.
"Podtitul je 'Join the Revolution', připoj se k revoluci, což reflektuje, co se děje ve světě dneska, ale zároveň to může být taková naše vnitřní, osobní revoluce, být schopný změny, osvobodit se, reflektovat, reagovat, nezůstat ve stádu," popisuje hlavní myšlenky hry choreografka Miřenka Čechová. Hlavní textová linka je provázena narážkami na známé americké hlášky či úryvky z volební kampaně Baracka Obamy a doplněna recitacemi z básnické sbírky Kvílení guru beatnické generace i krále pražského Majálesu Alana Ginsberga.
Hrají: Miřenka Čechová, Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková, Robert Janč, Roman Horák
Režie: Petr Boháč
Choreografie: Cecile da Costa, Miřenka Čechová
Hudba: Matouš Hekela a jan Kučera
Light design: Martin Špetlík
Produkce: Aneta Kafková a Martin Poddaný
Scéna a kostýmy: Paulina Skávová
Poznámka:
Projekt se uskutečnil v produkci Paláce Akropolis
podle Skořicových krámů Bruna Schulze
13. falešný měsíc s podtitulem Requiem se nechává inspirovat literárním i výtvarným odkazem Bruno Schulze. V dialogu s hudbou, kterou speciálně pro toto představení složil mladý český skladatel a dirigent Jan Kučera, je vytvořena alegorie o tajemství zanikajícího světa, falešné mytologii, erotickém vábení, fetiši a smrti. Nejde o klasickou dramatizaci povídek Bruna Schulze, nýbrž o autorskou interpretaci odhalující netušené rozměry katastrofy. Hlavní roli Bruna Schulze a otce ztvární Bartolomiej Ostapczuk.
Bruno Schulz je pro mě jedním z největších heretiků světové modernistické literatury. Od chvíle, kdy jsem v Krakově Bruna Schulze poprvé četl v originále, jsem uvažoval o kacířství jako o nástroji umožňující zachytit skryté, nevypověditelné obrysy skutečnosti. Co ale znemaná kacířství v současné době? A co popírá? Stejně jako v knize Kacířské eseje si Jan Patočka připouští zlo a katastrofu jako hybnou sílu dějinného času, i my jsme nuceni vnímat katastrofu jako nedílnou součást našeho času. A co může být větší katastrofa, než že člověk, tak jak ho známe, přestane (přestal) existovat. Nezbývá než si přiznat, že se z člověka může stát manekýn, mrtvá loutka či figurína na výprodej oblečení. Petr Boháč.
Hudební skladbu Jana Kučery ztvární na živo Epoque Quartet.
Hrají: -hrají-
Scénář: -scénář-
Režie: -režie-
Dramaturgie: -dramaturgie-
Choreografie: -choreografie-
Hudba: -hudba-
Autor hudby: -autor-hudby-
Light design: -light-design-
Produkce: -produkce-
Scéna a kostýmy: -scéna-a-kostýmy-
Poznámka:
-poznámka-